Jan Jirásek píše…

Jan Jirásek

Jan Jirásek

Milý Honzo:

Dovol mi, abych se ještě jednou vrátil ke koncertu na Smetanově Litomyšli.

Musím se přiznat, že mě velmi potěšila vysoká profesionální úroveň provedení mé skladby „Mondi paralleli.” Tvůj sbor je barevně velmi citlivě sladěný, intonačně přesný, ale za to nejdůležitější považuji citlivou muzikálnost vás všech, pochopení ducha skladby a schopnost hluboce se vcítit do hudby. Koncert nadchl nejen mě jako autora jedné ze skladeb, ale nadchl hlavně posluchače.

Bude mi velkým potěšením členům Tvého sboru a Tobě nabídnout další své skladby k provedení. Uvažuji o tom, napsat skladbu speciálně pro Tvůj sbor a připravit ji společně ke světové premiéře.

Věřím, že naše spolupráce bude i do budoucna oboustranně inspirativní.

Posted in Nezařazené | Komentáře nejsou povoleny

Stará a nová hudba v kapitulním chrámu

CZECH SOLOIST CONSORT na Smetanově Litomyšli

Naštěstí hudební dějiny v Litomyšli nekončí s první světovou válkou. Na programu odpoledního koncertu s názvem Paralelní světy byly kromě madrigalů Carla Gesualda ke slyšení skladby Jana Jiráska a Veljo Tormise. Jan Jirásek byl navíc premiéře své skladby Paralelní světy, která dala název celému koncertu, přítomen.

Hudba Carla Gesualda není právě tím poslechově nejsnazším, co repertoár přelomu 16. a 17. století nabízí. Sólisticky obsazený pěvecký ansámbl nechal vyniknout individualitě jednotlivých hlasů. Nejpřesvědčivěji zněl madrigal Beltà, poi che t’assenti, harmonicky extrémně vypjatý. S expresivní chromatikou neměl sbor nejmenší problém, bohužel nebylo úplně rozumět rychlým pasážím v jiných madrigalech.

Premiéra Paralelních světů Jana Jiráska pro smíšený sbor byla kompetentně nastudována a provedena. Skladba sleduje politický koncept a zasazuje se o smíření monoteistických náboženství, mezi nimiž má především islám v současné Evropě těžkou pozici. Skladatel sám v programu uvedl, že komponoval s perspektivou skladatele vyrostšího v křesťanském světě. Skutečně latinský text mešního ordinaria jednoznačně dominuje a úryvky z jinojazyčných textů jiných náboženství působí spíše jako zvukomalba, což ovšem může souviset i s tím, že narozdíl od ordinaria tyto texty nejsou příliš známé.

Šamanské Zaklínání železa Veljo Tormise byl jednoznačný vrchol koncertu. Naléhavý puls šamanského bubnu umlkne jen pro krátké expresívní intermezzo a dodává skladbě archaický ráz. Účinkující rozehráli celou paletu nejrozmanitějších výrazových poloh a dali publiku vycítit elementární sílu Tormisovy skladby.

Šimon Voseček

Posted in Nezařazené | Leave a comment

Santiniho jazyk

Santiniho jazyk

Santiniho jazyk

Když Jirka Strach před projekcí jeho nejnovějšího díla vstal, stoupl si na schody a suše prohlásil, že odchody ze sálu jsou samozřejmě povoleny bez toho, aniž by se sám režisér urazil, protože se v očích mnoha diváku bude jednat o, cituji, „prostou televizáckou sračku“, neměl jsem sebemenší tušení, jak moc opačné budu mít o jeho filmu mínění. Že není Santiniho jazyk žádná sračka snad ani netřeba zmiňovat, že se ovšem jedná o čistě anti-televizní film, je už fakt mnohem překvapivější.

Jistě, již dříve jsme byli jako diváci zvyklí na v tuzemských poměrech nevídanou kvalitu Strachových filmů. Stačí zmínit novější počiny, například Ďáblovu lest, Brainstorm či Operaci Silver A. Všechno to jsou výborné snímky, od Santiniho jazyka se ovšem liší v jedné zásádní, konkrétní věci; jsou vhodné jak pro běžné, tak náročnější a značně přemýšlivější diváky, pohybují se v přesné rovnováze, ideálně bilancují. Nikoliv však Santini.

Anti-televizácký film o nestabilnosti lidského bytí v jedné určité (reklamní) životní rovině a faktu, že je štěstím z ní moci uniknout do jakéhokoliv duchovního rozpoložení. A mlčet. Že předchozí shrnutí zní jako nesmyslný výrok jakéhosi pseudointelektuála, není směrodatné, jako takový se totiž může nepřipravenému divákovi jevit klidně i Santiniho jazyk. Je pouze na vkusu a přístupu každého, jak se se všemi těmi hlubokými myšlenkami a již klasicky mírnou ironií ve výsledku popere.

Po vzoru knihy Miloše Urbana se zde pracuje s mnohými motivy, jen na bedrech jednoho z nich však stojí všechny ostatní. Ve své nejhrubší a čistě námětové podstatě jde o příběch zaměstance reklamní agentury Martina Urmanna, který má za úkol přijít s univerzálním sloganem, univerzální větou. Pátrání ho však nepřímo zavede na stopu tajemných vzkazů již dávno zesnulého architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Martin se tedy vydává po stále přibývajících stopách… Alespoň tak děj hrubě shrnuje oficialní text distributora, který je umístěn v Česko-Slovenské filmové databázi. Je proto zajímavé, že tato dějová premisa, linie, která drží celý snímek pohromadě, v Santinim funguje prědevším pouze jako metafora.

Nejde totiž ani tak o ono hledání konkrétní tajné zprávy od Santiniho, která by prěpisovala učebnice architektury, ale o jistou cestu, kterou musí Martin absolvovat. Její cíl i výsledek jsem již naznačoval výše, každý z diváků si na jeho opravdový rozsah, dalo by se říci pravé vyznění, však musí přijít ve výsledku i tak sám. Stejně jako hlavní charakter filmu brilantně zahraný Davidem Švehlíkem, který si v závěru paradoxně uvědomí, jak moc se jeho vnímání světa, ze všeobecné potřeby ukecanosti až k pochopení, že méně je někdy více, změnilo. Pocit, že však konal celou dobu dobro, je navíc posledním záběrem ironicky vyvrácen.

A film, který se snad každým svým framem vymyká dosud zaběhlým pravidlům, jak z hlediska parádní technické stránky (byla použita HD kamera s 35mm objektivy, na zpomalené záběry RED One), tak především té obsahové, končí. Diváci, kteří pochopili, jsou pak režisérem ponecháni svým vlastním myšlenkám.

Hudbu k filmu Santiniho jazyk složil dvorní skladatel CZECH SOLOIST CONSORT Jan Jirásek. Ansámbl CZECH SOLOIST CONSORT se podílel na natáčení.

Matěj „Chlupis“ Chlupáček

 

 

Posted in Nezařazené | Komentáře nejsou povoleny

Veljo Tormis

Veljo Tormis

Veljo Tormis

Veljo Tormis se narodil v roce 1930 ve vesnici nedaleko Tallinu. Ve třinácti letech začal studovat na tallinské konzervatoři nejdříve varhany, studium dokončil oborem skladby na moskevské konzervatoři. Z Moskvy se vrátil do Tallinu, začal vyučovat na konzervatoři a nalézat své osobité hudení vyjádření. V tradici starých lidových písní, tzv. runových písní, objevil samostatný kulturní a umělecký jev, svébytný nejen pro Estonce, ale i pro ostatní ugrofínské národy u Baltského moře. Jedním z prvních byl cyklus Estonské kalendářové písně, kde použil autentické melodie a pokusil se zachovat jejich svéráznou formu. Později jich hojně přibylo.

Estonskou tradicí byl vždy sborový zpěv, který byl nejen kulturním, ale i výrazným společenským jevem. Jeho prostřednictvím Estonci mohli projevovat svoji národní identitu i odpor vůči útlaku.

Díky estonským sborům je Tormisovo jméno jako skladatele volkální hudby a capella známé po celém světě. Je autorem komické opery Let labutí, kantáty Syn Kalevův, Malé symfonie nebo svity Kihnuská svatební píseň; věnuje se i hudbě filmové. Tormisovou v zahraničí nejhranější skladbou je Zaklínání železa (ačkoliv přesný překlad by byl spíše Proklínání nebo Prokletí železa) z roku 1972. I v této skladbě jsou uplatněny staroestonské šamanské tradice za účelem vystavění alegorie o zlu války.

Kantáta je zkomponovaná na slova z finského eposu Kalevala v úpravě Augusta Annista, Paula-Aerika Rumma a Jaana Kaplinského.

CZECH SOLOIST CONSORT provedl skladbu Zaklínání železa na Smetanově Litomyšli 2011 v rámci koncertu Paralelní světy.

Posted in Autoři | Komentáře nejsou povoleny

Jan Jirásek

 

Jan Jirásek

Jan Jirásek

Hudební skladatel; soukromě studoval skladatelství u prof. Miroslava Raichla, později vystudoval obor hudebního skladatelství na JAMU v Brně. Současně studoval i elektro-akustickou, počítačovou a elektronickou hudbu a hudební teorii. Pracoval jako redaktor a produkční Československého rozhlasu a produkční Audiostudia Českého rozhlasu Praha. Jeho skladby se objevují na významných festivalech současné tvorby (Synthese 90 v Bourges, Elektronmusik festival Stockholm, Ler Colloque International des jeunes Compositeurs de Musique Electro-accoustique 1991, UNESCO v Paříži, Ars Electronica, Festival Pražské jaro, Schleswig-Holstein Festival, Československá noc Mnichov 1990, Mnichovské bienále).

Skládá skladby pro známé instituce a hudebníky, příznačné pro něho jsou krátké, výrazné, rytmicky bohaté motivy a smysl pro zvukovou barvu.

První ocenění, Cenu Nadace českého hudebního fondu, získal za skladbu Labyrint v roce 1989. Složil hudbu k mnoha divadelním představením: Babylonská věž, premiéra 1993, Charlesville, Francie; Don Quijote 1994, Adelaide, Austrálie; Coca-Kaba 1994, Vancouver, Kanada. Vydal CD Renesance lidskosti, které bylo společností BMG Classic v Německu vyhlášené jako „CD měsíce“, Chléb a hry a Lucie Bílá na festivalu Pražské jaro, Pašije Svatého Lukáše. Vyučoval a stážoval na prestižních světových univerzitách a několikrát na Mezinárodní hudební akademii Praha–Vídeň–Budapešť, uspořádané Univerzitou múzických a výtvarných umění ve Vídni.

Napsal hudbu k filmům Nejasná zpráva o konci světa (Český lev 1997), Kuře melancholik (nominace na Českého lva 2000), Kytice (Český lev 2001).

Posted in Autoři | Komentáře nejsou povoleny